Hannes Hofbauer: Nekupujte od Evropy mlhu Tisk

Pondělí 6. května 2013



Ekonomický historik Hannes Hofbauer o novém řádu v Evropě a obrazu Srbska: Je legrační, že NATO, které bylo pro Srbsko špatné, je nyní tak dobré, že může být zárukou na severu Kosova a Metochie.

Strategie, která platí nejen na Balkáně, ale v celé východní Evropě a zahrnuje expanzi západních společností, které přebírají nejdůležitější oblasti hospodářství, deindustrializaci, šije nový pořádek evropského kontinentu po roce 1991 a na příkladu bývalé Jugoslávie je mimořádně jasně vidět její neokoloniální charakter. Motto "rozděl

a panuj" může jen těžko mít důkladnější výsledek. Ve službě nových geopolitických a ekonomických zájmů, jsou zde i "zákony o paměti " jako pokus zabránit jakýmkoli pochybnostem o oficiálním stanovisku k některým událostem.

V pokusu rozhrnout mlhu transformace, která se rozhostila nad Evropou, Hannes Hofbauer, ekonomický historik a spisovatel z Vídně, který po více než dvě desetiletí objíždí země východní Evropy, naráží na obrysy Nového řádu na Starém kontinentu. Popisuje je v knize "Objednaná pravda - koupená spravedlnost," která byla minulý týden představena v Bělehradě, ve vydání nakladatelství Jesen.

Privatizace a geopolitika

„Při prodeji některých společností, které jsou podstatné pro národní hospodářství, například závody "Škoda" v České republice nebo oceláren v Rumunsku, je vždy přítomen geopolitický moment jako klíčový pro budoucnost pokaždé, když je řeč o tom, kdo bude mít přístup k nejvýkonnějším odvětvím v rámci dané země, a kdo utře nos“ - říká Hofbauer.  „V České republice se například vedla bitva o "Škodovku" mezi zástupci Německa, které stálo za Václavem Klausem, a zástupci Francie, kteří stáli za Václavem Havlem a bylo to vyřešeno tak, že automobilový průmysl země ovládlo Německo*/. Kdo získá klíčové oblasti průmyslové krajiny, určuje osud privatizace ještě před vstupem země do EU“.

Myslíte, že žijeme v době stále častějších stíhání za "špatné" názory. Jak je za takových okolností důležitá role historika?

„Svědomí historiků je důležité ve všech diskusích. Musíte vědět, odkud jste, kam jdete, a jaké jsou vaše možnosti. Nyní se však objevují "paměťové zákony", které omezují diskusi o různých otázkách, včetně např. genocidy ve Srebrenici, z které se stalo tabu. Máte mezinárodní soud, který něco definoval jako genocidu, a to je poslední autorita. To je pro mě a pro mnoho historiků nepřijatelné, protože něco, co se stalo, by mělo být předmětem otevřené vědecké diskuse, a historické události nemají být definovány a ošetřovány na právním základu. Příkladu je víc. Každé opomíjení arménské genocidy z roku 1915 v některých zemích představuje hrozbu trestu odnětí svobody, zatímco v Turecku to představuje něco zcela opačného. Pokud státy začnou soutěžit na této kulturní úrovni, potom nebude možná výměna názorů“.

Podtitul vaší knihy je "kolonialismus Evropské unie," existuje pro země, které vidíte jako "oběť" nějaký způsob, jak tomu odolat?

„Teoreticky bych řekl - ano, ale prakticky, v situacích, kdy všichni vedoucí političtí vůdci prvoplánově zdůrazní národní myšlenku, která ale neznamená nenávist mezi sousedy, ale ani dobré vzájemné vztahy, pro spojené síly EU a NATO je to jednoduchá hra. NATO je nyní pro Srbsko dobré, protože může být zárukou pro sever Kosova, což se zdá absurdní, protože NATO bylo pro Srbsko velmi špatné. Na druhou stranu, Albánci věří, že NATO je pro ně dobré. NATO dosáhlo pozice, v níž obě strany jsou na něm závislé, a myslím, že to pro obě strany není dobré. Alternativou by tedy byla regionální integrace, ale v praxi nevidím žádné politické síly, které by to dokázaly“.

Pocit nadřazenosti Západu nad Balkánem a lidmi, kteří na něm žijí, je vnucený nebo původní? Kolik lidí v tuto nadřazenost věří?

„Podle mých zkušeností, v posledních deseti letech byli Srbové poslední, kdo "kupovali ten příběh." Nechtěli s ním souhlasit. Teď to vypadá, jako by to bylo považováno za samozřejmé, ačkoliv ve velmi dlouhé době byli skeptičtí. Ale nesmí se zapomínat, že tady Západ „odříznul“ lidi od jejich vůdců. Dvě hlavní politické osobnosti, Miloševič a Šešelj, byly vyhozeny ze scény, byly dány na místo, kde první po krátké době zemřel, a nikdo neví jak, zatímco druhý je tam stále a nikdo neví proč. Představte si, že by se v nějaké jiné zemi o představitelích dvou hlavních politických stran říkalo, že jsou špatní hoši, ďáblové a podobně. Nemohlo by se stát, že to nevyvolá silné reakce“.

Němečtí poslanci přijeli nedávno do Bělehradu a Srbska a vznesli požadavek, aby lidé změnili své myšlení, podobné požadavky vzešly také od Haagského tribunálu ICTY. Je tento druh podmínek pro Srbsko nový, nebo je to vzorec, ​​který se opakuje v průběhu věků?

„Nemyslím si, že vždy bylo tak ideologicky, ale při pohledu na ekonomické pozadí tomu tak  je. Německo a EU se rozbitím Jugoslávie a převzetím jejích bohatších částí - Slovinska a Chorvatska pod křídla EU, zbavily od chudého zbytku. Teď, jestli mají koncept pro integraci Srbska, ukládají přísné podmínky. Vezměme si například Turecko, kterému se po celá léta něco slibuje, pokud se změní.  Ekonomicky, politicky, ve vztazích, tak jak to vyhovuje Berlínu a Bruselu. A nic se neděje, a to už 22 let. Teď se to začíná dít i se Srbskem. Řekl bych, že srbská politika vstupu do EU je nyní v kritickém stavu, a že není účelová.

Podle různých odhadů do toho vstupu nedojde ani za deset let. V jakém stavu pak najdeme EU?

„Nikdo neví! Možná, že se rozpadne“.

Jaké by bylo řešení pro tuto oblast, pokud EU není smysluplná?

„Užší vztahy se sousedními zeměmi, alternativní investoři, které již máte - z Číny, z Ruska, z Indie ... čínské společnosti již staví nový most. Přijdou ruské půjčky, a to i do Maďarska, protože podmínky, které diktuje EU, jsou opravdu bolestivé. Neřekl bych, že Rusko má pro vás atraktivnější nabídku než EU, ale co EU nabízí Srbsku? Nejsem politik, a kdybych byl, počkal bych nějaký čas, abych viděl výsledek krize v EU.

Požaduje EU od Srbska více, než co požadovala od jiných zemí, jak to někdy vypadá?

„Neřekl bych to tak jednoznačně. Je to vždycky stejné. Podívejte se na Chorvatsko. Bylo vyzváno k uzavření sedmi loděnic, jen jediné v Pule bylo dovoleno přežít, aby loděnice v EU neměly konkurenci. Loděnice v Chorvatsku byly srdcem jejich průmyslu. Podívejte se na bankovní sektor ve všech zemích. Už nikde neexistují místní banky, které jsou tak důležité pro regulaci malého byznysu, podnikatelských úvěrů ... Všechno je pod kontrolou německých, rakouských, italských bank. To je požadavek na všechny, není o nic těžší pro Srbsko“.

Podle názoru srbského premiéra, do EU by se mělo vstoupit, a když se nám tam nebude líbit, můžeme se snadno dostat ven. Je odchod z Unie snadný?

„Neexistuje žádný způsob, jak se dostat ven z EU! Až na případ, že by vás vyhodili. Chcete-li vidět, jak je uvnitř EU, stačí se podívat na to, co se stalo v Bulharsku. Nemusíte tam proto vstupovat“.

Vstoupí Srbsko, navzdory všemu, do EU?

„Ani v příštích 10 či 15 letech, ale ne proto, že se jedná o Srbsko, nýbrž z důvodů EU. Paříž a Berlín jsou ti, kteří vytvářejí rámec pro integrační proces Srbska. A hlavní hráči EU v současné době nejsou ochotní rozšiřovat EU, a to více méně nemá nic společného se Srbskem“.

Jestlipak se obraz Srbů jako padouchů v Rakousku a Německu změnil od doby Miloševiče do dneška?

„Nevšiml jsem si, že by se zásadně změnil, i když tam teď neběží žádná mediální kampaň.  Řekl bych však, že to nemá co do činění s devadesátými lety minulého století, ale s dlouhou historickou tradicí od První světové války a Berlínského kongresu, který Rakousku povolil anexi Bosny, a vším, co přišlo po ní. Kromě toho je tu otázka různých církví.

Odliv peněz z periferie

Ekonomickou tvář neokolonialismu ilustruje Hofbauer na stálém odlivu kapitálu z periferie EU do centra velkých koncernů. Návrat zisku dosaženého na základě investovaného kapitálu každoročně výrazně převyšuje úroveň nových investic, uvádí. Tak v roce 2010, podle statistik Vídeňského Institutu pro mezinárodní hospodářství se objevil následující obraz: 10,5 miliard eur odteklo jako zisk z investovaného kapitálu z České republiky (nové investice do ČR přitom činil pouhých 5 miliard eur), 12 miliard odteklo z Polska (při 7 miliardách nových investic) a 6 miliard eur odešlo z Maďarska (zatímco nové investice činily jen 1,5 mld. eura).

Řízená paměť

„Místo svobodné výměny názorů na důvody a příčiny Jugoslávské tragédie a zájmy, které za tím vším stály, byla pravda soudně nařízena, a každý názor, který není „výrobcům pravdy“ příjemný bude potrestán„ - říká Hofbauer ve své knize.

„Tímto způsobem se uzavírá oblouk od vojenské intervence NATO přes Tribunál, který byl ustaven z iniciativy OSN a je placen západními penězi, do řízení vzpomínek a interpretace událostí na základě soudních rozhodnutí, hrozeb a trestání v případě otevřeného odporu koupené spravedlnosti“, řekl Hofbauer.  Z "objednané pravdy" v případě Jugoslávie se od té doby stal model. Na lavici obžalovaných přivádějí hlavy dalších států, proti kterým Washington a Brusel přímo či nepřímo vedly válku. Ironií příběhu je, že Spojené státy jako podněcovač těchto soudů, samy neuznávají Mezinárodní trestní soud“.

Jak se stát padouchem

„Země, které neměly důvod, aby se podvolily nové hegemonii, shledal neokolonialismus jako překážku“, říká Hofbauer.

„V Rumunsku například v první polovině devadesátých let nebyl žádný důvod říkat ´ano´ na všechny podmínky Západu, protože nemělo žádný dluh. V Jugoslávii v letech 1990 až 1991 natiskl Milošević peníze na zaplacení státních úředníků. Jakmile to udělal, Jeffrey Sachs, guru Mezinárodního měnového fondu (MMF), který pracoval na šokové terapii s Ante Markovićem, odjel z Bělehradu do Lublaně, a Srbsko se tou fackou do tváře MMF stalo špatným hráčem.


Zdroj:  http://facebookreporter.org/

Překlad VH

*/ Poznámka redakce: v případu privatizace Škodovky byla „německá strana“ nakloněná Volkswagenu reprezentovaná tehdejším předsedou české vlády Petrem Pithartem a tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Václav Klaus prosazoval kupónovou privatizaci. Na straně francouzského Renaultu z tehdejších českých a slovenských politiků nestál nikdo.